Líná, tlustá, nespokojená...

Tohle jsem já na začátku. Je důležité, abyste se s touhle Hankou seznámili, protože musíte vidět, že to byla úplně normální holka bez zvláštních schopností. A nejen to. Kdyby se pořádalo mistrovství v prokrastinaci a originálních výmluvách, s přehledem bych ho tenkrát vyhrála!

Někdo dokáže skvěle ovládat svou vůli. Prostě si jen řekne, že s něčím začne (nebo skončí) a je to. Víc nepotřebuje. Och, tak tam já zatím ani zdaleka nejsem!

Můj emoční mozek si vesele rajtuje na tom racionálním a hlavou mi zní: “No tak si ten věneček kup, je krásně a dnes si ho fakt zasloužíš!” nebo: “Představ si, kolik věcí by jsi stihla udělat, kdybys dnes nešla cvičit!” a taky: “Hej, dneska se ráno cítíš fakt unavená, kašli na ledovou sprchu, dáme ji zítra!”.

Tolik let jsem se pokoušela dostat do svého života nějaké pravidelné návyky a opakovaně selhávala, až jsem uvěřila, že na to prostě “nemám vůli”. Skoro jsem to vzdala.

Až jsem si při jedné dlouhé cestě vlakem do Berlína přečetla knížku Zen Habits od Lea Babauty a bylo to. Jako by mi četl z hlavy! Všechny ty výmluvy a důvody selhání. Všechno sedělo! “Ten týpek ví, o čem mluví, říkám si, tak já to teda podle toho jeho návodu zkusím...”

A to byl po všech těch marných pokusech můj vůbec první opravdu funkční začátek.

Od té doby se můj život se rapidně změnil. Osvojení vhodných návyků má vlastně za následek většinu zlepšení, která jsem popsala v článku Co mi dalo čtení seberozvojových knih.

V tomhle článku vám ukážu cestu k mistrovství budování návyků a budu s vámi sdílet vše, co jsem na ní vyzkoušela.

Jen si představte, jak pro vás po jeho přečtení bude snadné osvojit si jakýkoliv návyk, který si zamanete! Chcete pravidelně běhat? Budete! Meditovat jako mnich nebo si užívat otužování jako Wim Hof? Není problém!

Když jsem to zvládla já, dokážete to taky!

Disclaimer: Uvedené tipy a strategie se týkají především toho, jak si do svého života nové funkční návyky přidat, ale mnoho z nich se dá použít i pro případ zbavování se zlozvyků. V článku také píšu zejména o osvojování denních návyků, stejně tak lze ale mnohé aplikovat i na osvojení týdenních, měsíčních či jiných rutin.

A teď už pojďme na to! 💪

1. Formulovat své návyky pozitivně

Tohle je základ. Ať už věříte na NLP, vysílání přání do vesmíru, zaříkávání nebo jednoduše na to, že se váš mozek selektivně zaměřuje zrovna na to, co mu svým opakováním dáváte do pozornosti, výsledek bude všude stejný - pokud svá přání a cíle vyslovujeme v pozitivní formě, máme statisticky vyšší šanci, že se nám to skutečně povede.

Dřív jsem v habit trackerech (zaznamenávání provedení návyků; více si o nich povíme ještě později) používala takové ty hlášky jako “nežer”, “zpomal, trubko” apod. a vlastně jsem z toho pokaždé uvnitř cítila takové nějaké protivné kopnutí. Takový zvláštní pocit studu - jako bych sama sobě nadávala za to, že jsem teď tak neschopná a že si to musím říct takhle hnusně, protože na víc nemám. Neumím to líp vysvětlit, snad mi rozumíte...

Jakmile jsem začala formulovat své návyky pozitivně a ještě k tomu povzbudivě, jejich opakované čtení mě naopak nabíjelo a dodávalo mi odvahu, že to zvládnu.

Jednu dobu jsem tak měla návyky formulované např. jako: “Jedla jsi zdravě a vyváženě”, “Byla jsi v práci jen 8 hodin” (jo, dřív jsem bývala prací hodně posedlá a dostat mě domů...). No úplně jinak se mi pak ty návyky plnily!

Než si ale návyk zformulujete, chvíli sami sebe poslouchejte, jak o něm mluvíte. A zjistěte, jestli náhodou nepotřebujete toto

2. Vyškrtnout ze slovníku slovo “bych”

Pokud máme být v adopci nějakého návyku úspěšní, potřebujeme ho fakt hodně chtít. Žádné “měl BYCH” a “chtěla BYCH”. Znáte to? “Měl bych začít běhat...”, nebo: “Chtěla bych víc číst...”.

Buďto to fakt CHCI a jdu do toho, nebo to zjevně ještě doopravdy nechci a jdu tedy svou energii vědomě směřovat jinam - na nějaké žvanění a vzdychání je život moc krátký. Než abych tak nějaký návyk donekonečna odsouvala, nahradím ho raději něčím, co mě někam posune už teď.

O tom, že bych chtěla začít ráno dřív vstávat (mimochodem to slovo “začít” taky umí udělat pěknou paseku), jsem mluvila roky. Moje rána bývala uspěchaná a často od probuzení do doby, než jsem za sebou zabouchla dveře od bytu, netrvala déle než 15 min.

Možná to znáte - tak dlouho ráno zaklapáváte budík, až vás nakonec z postele dostane jen to, že už opravdu ale opravdu potřebujete čůrat. V tu chvíli si vzpomenete, že vlastně máte za chvíli někde být. Přeřadíte na raketovou rychlost, jednou rukou si myjete zuby, druhou se oblékáte, po cestě výtahem rychle urovnáváte rozevláté vlasy a oškrabujete z trička flek, kterého jste si ve spěchu nevšimli.

Stojí to za prd.

Vždycky jsem si představovala, co všechno bych stihla, kdybych vstávala dřív. Že bych si mohla zacvičit, dát si po letech(!) snídani doma a v klidu si ji sníst. A možná i něco víc!

Ale nešlo to. Zlobila jsem se sama na sebe, že jsem tak neschopná: “OMG, tak primitivní věc, jako VSTANOUT VČAS, a ty to nedokážeš!”

A pak se to stalo! Dočetla jsem se o zhoubnosti “bych” tvrzení a poprvé jsem se zamyslela nad tím, jestli to opravdu a upřímně chci.

A tenkrát jsem si řekla, že vlastně ne.

Nebo ne dost na to, abych to fakt udělala. A tak jsem to nechala být. A hrozně se mi ulevilo, protože už jsem z toho už neměla špatný pocit.

No a po letech to přišlo úplně přirozeně samo. Chtěla jsem to. Fakt moc. A šlo to. Teď mají moje rána i několik hodin. A miluju to!

Proto je potřeba počítat s tím, že cesta ke “chci” může být někdy zatraceně dlouhá. Někdy je ok nechat to chvíli uzrát a netlačit na pilu stejně, jako jsem to udělala já. Někdy ale vyčkávání není z různých důvodů dobrou strategií. A v takovém případě může hodně pomoct

3. Na*rat se

Takové to, když vám kolegyně pošle fotky z pracovní oslavy a vy vidíte, jak se na fotce usmívá několik zdravě vypadajících dívek a mezi nimi jeden již ne tak zdravě vyhlížející pučmeloun - VY. “Tvl, to vážně vypadám TAKHLE?”. Jo, vypadáš. Dobře si to zapamatuj, až si zítra otevřeš další čokoládu.

Podobně dobře fungují rozchody, kdy člověk mívá zcela iracionálně potřebu dokazovat svému bývalému partnerovi (kterému je to už úplně jedno), že jako o hodně přišel, a začnete se sebou konečně něco dělat.

A pak možná potkáte někoho nového, kdo ve vás probudí vášně, a na toho se pak budete snažit udělat dojem taky. To je hned dvojitá motivace k tomu, abyste ve svém novém návyku vydrželi o pár týdnů navíc! 😀

Dělám si z toho srandu samozřejmě. Někdy ale dokáže být na*rání z jakéhokoliv popudu skutečně silným impulzem, se kterým se dá udělat za starým životem solidní tlustá čára.

Nutno ale podotknout, že jde o silný, ale bohužel také velmi rychle vyprchávající impulz. Proto je super využít ho jako úvodní nakopnutí. Je však nezbytné, aby naše snažení bylo postaveno zejména na ⬇

4. Vědět, PROČ to dělám

Víte, proč si zrovna tento vámi vybraný návyk chcete osvojit?

Takové to silné vnitřní proč, které vás podrží i v náročnějších časech. Které vás zvedne z postele v 5 ráno, přestože je ještě tma a pod peřinou je krásně teploučko. Které vám pomůže jít si zaběhat, i když je venku nevlídno.

Máte ho?

Pak si nejprve zkontrolujte, zda je to skutečně VAŠE proč. Pokud přestanete kouřit kvůli sobě, bude to mít pravděpodobně úplně jiného trvání, než když přestanete proto, že to vadilo vaší partnerce.

Protože co bude patrně ta první věc, kterou uděláte, když se s vámi partnerka rozejde? Ano, půjdete se opít. A hned pak si demonstrativně zapálíte! 🙂

Pokud tedy máte do čehokoliv jít, dělejte to KVŮLI SOBĚ.

Vaše důvody a motivace mohou být povrchní i hluboké, krátkodobé i dlouhodobé, vnitřní i vnější. Ideální však je, když vaše proč splňuje alespoň jednu z těchto tří vlastností:

  1. Je propojeno s nějakou velmi silnou vizí, která vám přináší velký smysl.
  2. Je postaveno na něčem, na čem vám hodně záleží.
  3. Je řešením nějakého problému, který vás fakt pálí.

Není to samozřejmě podmínkou - jakékoliv proč vám nakonec pomůže vytrvat, je ok. Pokud se vám ho však podaří na něco z toho navázat, má to úplně jiné grády!

Pokud se vám nedaří žádné vzletné důvody najít, může pomoci nastavit si ze začátku aspoň nějaký cíl bez hlubšího smyslu. Existuje totiž šance, že pokud vytrváte, přejde vaše proč postupem času v něco hlubšího.

Já třeba nejdřív začala cvičit, abych vypadala jako ty fitnessky na Instáči. Pak proto, abych dosáhla potřebné výkonnosti pro závody Spartan Race. Teď cvičím, protože se mi líbí, jak je díky tomu moje tělo funkční.

Chci si ho takhle uchovat i ve vysokém věku, abych zůstala co nejdéle soběstačná a nemusela si ani později odpírat žádný zážitek spojený s pohybem (kolo, výšlap,.. .).

Jak vidíte, nejdřív jsem měla poměrně povrchní cíl, který časem přešel v obecnou vizi toho, jak chci, aby vypadal můj život, a jak to můžu tímto návykem podpořit.

Vaše proč se tak může časem měnit a je to úplně v pořádku.

Já navíc začala to samotné cvičení časem opravdu milovat. Dá se toho tedy i hezky využít k tomu, abyste se přes tyto prvotní vnější cíle propracovali k tomu, že začnete mít rádi ten samotný návyk. Vaše proč pak bude znít: “protože mi to dělá radost”. A to je ideálka 🙂

No a pokud své proč zatím ne a ne najít, možná jen potřebuje ještě chvíli dozrát.

Klidně to zkoušejte nějakou dobu bez něj a třeba se během toho vykrystalizuje. Nebo s návykem chvíli počkejte, dokud se vaše proč neobjeví, a mezitím se věnujte něčemu, v čem máte aktuálně více jasno.

Ještě předtím ale určitě vyzkoušejte toto

5. Identifikovat se s tím, jakým člověkem chcete být

James Clear ve své knize Atomové návyky zdůrazňuje rozdíl mezi cílem “chci běhat” a cílem “chci se stát běžcem”.

Ten druhý přístup způsobuje, že si pomocí návyků budujeme novou identitu, po které toužíme a která nám zpětně pomáhá návyky upevňovat. Přece kdo kdy viděl běžce, který neběhá?

Já se třeba chci stát psavcem. Autorkou knih, bloggerkou, apod. A co dělá psavec? Píše! Takže píšu. Každý den.

A propojuju to i s dalšími návyky, které mi pomáhají, abych se jednou stala psavcem s velkým P. Třeba se čtením. Nebo s brzkým ranním vstáváním, protože mi to ráno píše nejvíc. A tak.

Čím se díky návykům chcete stát vy? Nekuřákem? Knihomolem? Otužilcem? Tohle mentální cvičení si rozhodně udělejte, dokáže mít na naši motivaci v návycích vytrvat silný dopad!

A k tomu ji navíc můžete zkusit posílit ještě tímto

6. Vizualizovat si to

Může pomoct mít to někde na očích. Obrázek, vision board, větu, která vám to bude připomínat, cokoliv, co vám pomůže. Jen to mějte někde, kde na to budete dobře vidět. Zejména, když budete mít tendenci návyk vynechat.

A co víc - protože nemáme vždy možnost mít tuto vizualizaci stále před očima, naučte se ji vštípit do své mysli a v případě potřeby si ji kdykoliv vyvolat. A to komplet celou - včetně barev, zvuků, vůně, vašich pocitů atd. Prostě aby byl ten obraz ve vaší hlavě co nejopravdovější a tím vás dokázal nabít potřebnou dávkou motivace a odhodlání.

Já se třeba ve svých “psavých” představách vidím, jak sedím s notebookem a hrnkem lahodného horkého nápoje někde v prosvětlené útulné kavárně, kde hraje z repráků klasický jazz nebo bossa nova a voní tam káva. Píšu, venku za oknem prší a mně je božsky.

Tak tohle je zaručeně něco, co v těch 5 ráno zvedne z postele, i kdyby nevím co 🙂

Zároveň je však potřeba dát si pozor na toto

7. Nežít jen představami

Pokud bychom žili pouze opakovanou vizualizací, daleko bychom se neposunuli.

V tomhle mi hodně otevřel oči Leo Babauta. Ten ve své knize Zen Habits píše o jakémsi “virtuálním filmu”, který si každý ve své hlavě pouštíme pořád dokola a necháváme se unášet představou naší vytoužené budoucnosti.

Což o to, snění a vizualizace jsou dobrá věc, ale můžou mít dva negativní vedlejší efekty:

1) Můžeme svou představu vnímat tak realisticky, že ve výsledku nepodnikneme žádnou akci. Náš mozek totiž uvěří, že už máme hotovo, a uvnitř tak nebudeme cítit žádné pnutí opravdu něco udělat. Začnete jíst vyváženě přece už v pondělí... Co na tom, že už je to dvacáté pondělí v řadě, kdy “začínáte”. Ani si toho nevšimnete, protože ve své hlavě už zdraví a štíhlí jste, a to reálné tělo, to se časem taky nějak udělá...

2) Představování sladké budoucnosti nás nestojí žádné větší úsilí. V ní jsme krásní, úspěšní a bohatí doslova lusknutím prstu. Horší je pak ta realita. Pro mnohé z nás jsou ty skutečné začátky nepříjemným překvapením. Vždyť přece v mých představách mi to při běhání tak šlo! A jak mi to slušelo! Měla jsem na sobě ty nové legíny, zapadalo slunce a já mu s úsměvem na tváři běžela vstříc. Nikde tam nebylo nic o tom, že budu zpocená jako prase, legíny se mi budou zařezávat do zadku a už po sto metrech nebudu moct popadnout dech.

Počítejte tedy s tím, že střet s realitou bude patrně o něco více bolet, než jak jste si to vysnili. Ale dobrý je, že teď už víte, jak v tomhle naše hlava funguje, a budete se na to umět lépe připravit, abyste vytrvali.

Bolí to totiž především na začátku. Postupem času už se budete cítit lépe. Nejenom proto, že se ve svém návyku budete neustále zlepšovat, ale také si zvyknete na to, jak realita ve skutečnosti vypadá. Rozdíl mezi vašimi představami a skutečností se tak zmenší na ideální motivační úroveň.

Hlavní je tedy návyk déle neodkládat a konečně začít! Čím dříve začnete, tím dříve překonáte tu méně příjemnou počáteční fázi a dostanete se k vámi vysněné realitě.

O tom, co vše vám může pomoci přestat začátek donekonečna oddalovat a konečně s návykem úspěšně začít, si povíme víc hned v příštím díle!