V roce 2020 jsem na LinkedIn napsala článek “Kde pořád bereš čas na čtení?”, kde jsem sdílela 4+1 tipy, které mi v daném roce pomohly přečíst 23 vzdělávacích a seberozvojových knih. Často se mě na tuto otázku na Instagramu někdo ptal a přišlo mi neefektivní, abych na ni pořád dokola odpovídala, tak z toho vznikl tento článek.
Od té doby uplynuly 2 roky. Počet ročně přečtených knih jsem za tu dobu zdvojnásobila a po přečtení článku od Michelle Losekoot “Jak jsem se naučila znovu číst” jsem si uvědomila, že mi vlastně přibylo i spoustu dalších návyků a hacků, které mi pomohly dostat se z 2 přečtených knih v roce 2016 na 52 v roce 2021 (edit: a na 65 v roce 2022 🤗).
A tak jsem jsem se rozhodla článek přepsat a doplnit jej o nové hinty.
Je však potřeba mít na paměti, že jsem je do svého života všechny přiváděla postupně. Nebylo to tak, že jsem si jednoho dne sedla a totálně všechno z minuty na minutu překopala. Pod takovou tíhou změn bych se ještě více paralyzovala a na čtení by už vůbec nedošlo. K čtení je potřeba přistupovat stejně jako k budování jakéhokoliv jiného návyku.
Proto berte tento článek jako report výsledku šestiletého snažení, nikoliv jako vaši startovní pozici. Vezměte si z něj to, co pro vás bude v daný okamžik funkční a bude se vám do vašeho života snadno zavádět, zbytek si nechte třeba zase někdy na později. Nebo na nikdy. I to je ok. Ne všechno sedí všem.
Čas na čtení
Každou chvíli dostávám otázku, kde sakra na to čtení pořád beru čas. Z nějakého důvodu máme představu, že čtení knihy je činnost, na kterou si v kalendáři musíme vyhradit několik hodin volného času, zavrtat se při tom do dokonalého křesla a pak v jednom kuse číst.
Někdo to tak možná fakt má. Šťastlivci!
Nevím, jak vy, ale já nevydržím číst v kuse ani hodinu. Často nevydržím číst dokonce ani déle než půl hodiny. Můj muž to umí, ale já (zatím) ne. Prostě pak ztrácím pozornost a mysl mi od knihy pořád někam utíká.
Už jsem i přemýšlela, jestli nemám nějakou poruchu, kurec, tolik to čtení trénuju a stejně mě déle číst nebaví. A to knihy fakt miluju!
Ale může ti být i tím, že vzdělávací a seberozvojové knihy nejsou beletrie - nepoutají svým dějem naši pozornost a priori uvnitř knihy, ale naopak podněcují naši mysl k abstrahování a zavádění myšlenek z knihy do našeho vlastního života. Proto je náročnější udržet při jejich čtení pozornost a taková kniha nás tak často více vyčerpává.
No neva. Co teda funguje mně?
Čtu v blocích. Tzn. místo toho, abych čekala na to, až budu mít 2 hodiny volného času, kdy si jakože teda dokonale sednu s tou knihou, čtu v kratších časových intervalech vícekrát za den. Většinou max 30 min, u některých knih nebo kapitol vydržím hodinu.
Před narozením prcka jsem četla pravidelně třikrát denně: ráno po probuzení, chvíli po obědě a nakonec večer před spaním. Teď s malým zatím nemám pravidelnou dobu pro čtení, ale spíš využívám pravidelných spouštěčů: jakmile přes den usne, když si 10 minut zaujatě hraje s kolíčky na prádlo, nebo třeba když ho vezme manžel ven.
Taky ho často čtením knih uspávám. Mých knih. Ne pohádek. Minimálně zatím, dokud z toho nemá rozum. Aspoň si tím rozšiřuje pro život užitečnější slovní zásobu než jsou princezny a jednorožci, i když i to se mu snad bude časem hodit 😀
S množstvím času na čtení souvisí i to, že mám jasně dané priority.
Nekoukám na televizi, nekoukám na seriály. Když už si fakt chci u něčeho vypnout, kouknu na nějaký film nebo dokument, zkrátka na něco, u čeho mi nevzniká negativní návyk, že něco nemůžu přestat sledovat.
Mám velmi omezené používání sítí: na Instagramu vždy sleduju max 80 účtů, na Facebooku i LinkedIn mám nastavené sledování jen u velmi malého množství skutečně relevantních lidí, ostatní mám vypnuté. Sítě navíc využívám spíš jako nástroj než jako prostor pro zevlení.
Taky s sebou knížky obvykle všude tahám. Když musím čekat u doktora, když cestuju vlakem, když se procházím po městě a zachce se mi sednout do parku nebo do kavárny a jen tak si číst, knížku v batohu vždycky jako když najdu!
Jinými slovy: neexistuje něco jako “nemít čas” na čtení - i kdybych měla volných jen 10 minut denně než se mi vyluhuje čaj, strávím je s knížkou. Ne na Instagramu, ne čučením na televizi, ne uklízením, ale čtením. Protože je to pro mě priorita a vím, proč to dělám. Což mě přivádí k dalšímu bodu...
Vím, proč čtu
Úplně původně jsem začala číst proto, že jsem chtěla před ostatními vypadat chytře. Když jsem byla malá, bydleli jsme v domě i s babičkou a dědečkem a děda hodně četl. Byl to vzdělaný a chytrý člověk, kterého jsem obdivovala, tudíž jsem si to jako dítě dala do souvislosti: hodně čteš - budeš obdivován.
A jako malá jsem četla opravdu hodně. Klidně i knížku denně. A pak jsem se jednoho dne ve škole srazila se seznamem povinné literatury a tím to pro mě skončilo. S mou velkou láskou čtením jsem se rozešla během prvních desítek stran knihy “Červený a černý” a následujících deset let jsem na ni až na občasné čtecí výkřiky typu “Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše” a “Proč muži milují potvory” (nesuďte mě, dospívání je náročné) zcela zanevřela.
Ke čtení mě znovu přivedly až vzdělávací a seberozvojové knihy, ke kterým jsem se dostala díky několika kamarádům z mé vysokoškolské bandy. Protože vypadali strašně chytře a cool, když je četli. Chtěla jsem být taky tak cool. Vzorec z dětství se mi spustil naprosto neomylně a já vší silou vůle přelouskala “Mít vše hotovo”. Trvalo mi to rok. Strašně to bolelo. Ale ten pocit po přečtení poslední stránky! Já přečetla knihu! A ne ledajakou knihu - CHYTROU knihu!
Navíc mi knížka sama o sobě strašně moc pomohla v uspořádání mého života, všech úkolů a myšlenek v hlavě. Bylo to něco jako: “Proč mi to sakra nikdo neřekl, že kromě Stendhala existují i takovéto knížky?”. Chtěla jsem další! Kluci mi doporučili “Konec prokrastinace”, která tehdy čerstvě vyšla. Přečetla jsem ji a stalo se to zase! Změna v životě, touha naučit se víc. A tentokrát už i radost ze čtení.
Btw, víte, kolikrát mě napadlo, kde jsem dnes mohla být, kdyby Melvil knížky začaly vycházet dřív? Pche!
No nic, long story short, zjistila jsem, že tento druh knih není jen taková nějaká zábava pro trávení volného času, ale že to může být i životní styl, který s sebou nese velké obohacení a zkvalitnění života. Že sice můžu vypadat cool, když čtu, ale že to není ta pointa. Že se reálně téměř s každou knížkou o krůček posunu. Blíž k čistší hlavě, větší odbornosti, lepším vztahům, zdravějšímu tělu, lepším znalostem a spoustě dalších skvělých věcí. Kdyby vás zajímalo víc, jak moc se můj život za deset let čtení změnil, napsala jsem o tom článek “Co mi dalo čtení seberozvojových knih”.
A abych nezapomněla - čtením si zároveň buduju originální profesní know-how, které mě následně živí formou školení a mentoringu v oblasti práce s týmy, leadershipu, agilního fungování a osobního seberozvoje. Žadný so-called kouč, ale nabušená týpka s praktickými zkušenostmi a skvělými teoretickými znalostmi. Jop, that’s me! 😁
Mé proč je tedy aktuálně dvojí: konstantní zlepšování kvality života + zvyšování mé unikátní hodnoty na trhu práce.
No a taky je ten status čtenáře už trochu závislost. Tak když už nic, aspoň se snažím, aby z ní měli užitek i ostatní.
Mít silné proč je za mě způsob, jak u čtení nebo u konkrétní knížky vydržet. Tedy za předpokladu, že je to “proč” opravdu moje a nebylo mi jen někým podstrčeno. Jak to poznat? Odpovím si na otázku: “Chci si tu knihu přečíst nebo musím?”. Dají se přečíst i ty “musím” knihy a občas je to prostě potřeba, ale rozhodně bych je kombinovala s “chci” knihami, které mi pomohou držet čtecí návyk. Ale o tom více zase příště... 🙂
