V roce 2020 jsem na LinkedIn napsala článekKde pořád bereš čas na čtení?”, kde jsem sdílela 4+1 tipy, které mi v daném roce pomohly přečíst 23 vzdělávacích a seberozvojových knih. Často se mě na tuto otázku na Instagramu někdo ptal a přišlo mi neefektivní, abych na ni pořád dokola odpovídala, tak z toho vznikl tento článek.

Od té doby uplynuly 2 roky. Počet ročně přečtených knih jsem za tu dobu zdvojnásobila a po přečtení článku od Michelle Losekoot “Jak jsem se naučila znovu číst” jsem si uvědomila, že mi vlastně přibylo i spoustu dalších návyků a hacků, které mi pomohly dostat se z 2 přečtených knih v roce 2016 na 52 v roce 2021 (edit: a na 65 v roce 2022 🤗).

A tak jsem jsem se rozhodla článek přepsat a doplnit jej o nové hinty.

Je však potřeba mít na paměti, že jsem je do svého života všechny přiváděla postupně. Nebylo to tak, že jsem si jednoho dne sedla a totálně všechno z minuty na minutu překopala. Pod takovou tíhou změn bych se ještě více paralyzovala a na čtení by už vůbec nedošlo. K čtení je potřeba přistupovat stejně jako k budování jakéhokoliv jiného návyku.

Proto berte tento článek jako report výsledku šestiletého snažení, nikoliv jako vaši startovní pozici. Vezměte si z něj to, co pro vás bude v daný okamžik funkční a bude se vám do vašeho života snadno zavádět, zbytek si nechte třeba zase někdy na později. Nebo na nikdy. I to je ok. Ne všechno sedí všem.

Fotka, jak ležím na zádech na dřevěné podlaze a všude kolem mě jsou položené knížky, které jsem přečetla za jeden rok. Je jich tam 52. Doslova tam “ležím v knihách”. Mám zavřené oči a spokojeně se usmívám. Na břiše mám položenou knížku Esencialismus, která mě v tom daném roce (2021) zaujala nejvíc.

Čas na čtení

Každou chvíli dostávám otázku, kde sakra na to čtení pořád beru čas. Z nějakého důvodu máme představu, že čtení knihy je činnost, na kterou si v kalendáři musíme vyhradit několik hodin volného času, zavrtat se při tom do dokonalého křesla a pak v jednom kuse číst.

Někdo to tak možná fakt má. Šťastlivci!

Nevím, jak vy, ale já nevydržím číst v kuse ani hodinu. Často nevydržím číst dokonce ani déle než půl hodiny. Můj muž to umí, ale já (zatím) ne. Prostě pak ztrácím pozornost a mysl mi od knihy pořád někam utíká.

Už jsem i přemýšlela, jestli nemám nějakou poruchu, kurec, tolik to čtení trénuju a stejně mě déle číst nebaví. A to knihy fakt miluju!

Ale může ti být i tím, že vzdělávací a seberozvojové knihy nejsou beletrie - nepoutají svým dějem naši pozornost a priori uvnitř knihy, ale naopak podněcují naši mysl k abstrahování a zavádění myšlenek z knihy do našeho vlastního života. Proto je náročnější udržet při jejich čtení pozornost a taková kniha nás tak často více vyčerpává.

No neva. Co teda funguje mně?

Čtu v blocích. Tzn. místo toho, abych čekala na to, až budu mít 2 hodiny volného času, kdy si jakože teda dokonale sednu s tou knihou, čtu v kratších časových intervalech vícekrát za den. Většinou max 30 min, u některých knih nebo kapitol vydržím hodinu.

Před narozením prcka jsem četla pravidelně třikrát denně: ráno po probuzení, chvíli po obědě a nakonec večer před spaním. Teď s malým zatím nemám pravidelnou dobu pro čtení, ale spíš využívám pravidelných spouštěčů: jakmile přes den usne, když si 10 minut zaujatě hraje s kolíčky na prádlo, nebo třeba když ho vezme manžel ven.

Taky ho často čtením knih uspávám. Mých knih. Ne pohádek. Minimálně zatím, dokud z toho nemá rozum. Aspoň si tím rozšiřuje pro život užitečnější slovní zásobu než jsou princezny a jednorožci, i když i to se mu snad bude časem hodit 😀

Fotka mě a mého (v té době) tříměsíčního syna. Sedím opřená a gauči, nohy mám pokrčené, zapřené o konferenční stolek. Leží mi na nich syn - nožičky má vyložené na mém břiše a hlavička mu končí přesně na mých kolenou. V ruce držím otevřenou knížku a oběma nám z ní čtu.

S množstvím času na čtení souvisí i to, že mám jasně dané priority.

Nekoukám na televizi, nekoukám na seriály. Když už si fakt chci u něčeho vypnout, kouknu na nějaký film nebo dokument, zkrátka na něco, u čeho mi nevzniká negativní návyk, že něco nemůžu přestat sledovat.

Mám velmi omezené používání sítí: na Instagramu vždy sleduju max 80 účtů, na Facebooku i LinkedIn mám nastavené sledování jen u velmi malého množství skutečně relevantních lidí, ostatní mám vypnuté. Sítě navíc využívám spíš jako nástroj než jako prostor pro zevlení.

Taky s sebou knížky obvykle všude tahám. Když musím čekat u doktora, když cestuju vlakem, když se procházím po městě a zachce se mi sednout do parku nebo do kavárny a jen tak si číst, knížku v batohu vždycky jako když najdu!

Jinými slovy: neexistuje něco jako “nemít čas” na čtení - i kdybych měla volných jen 10 minut denně než se mi vyluhuje čaj, strávím je s knížkou. Ne na Instagramu, ne čučením na televizi, ne uklízením, ale čtením. Protože je to pro mě priorita a vím, proč to dělám. Což mě přivádí k dalšímu bodu...

Vím, proč čtu

Úplně původně jsem začala číst proto, že jsem chtěla před ostatními vypadat chytře. Když jsem byla malá, bydleli jsme v domě i s babičkou a dědečkem a děda hodně četl. Byl to vzdělaný a chytrý člověk, kterého jsem obdivovala, tudíž jsem si to jako dítě dala do souvislosti: hodně čteš - budeš obdivován.

A jako malá jsem četla opravdu hodně. Klidně i knížku denně. A pak jsem se jednoho dne ve škole srazila se seznamem povinné literatury a tím to pro mě skončilo. S mou velkou láskou čtením jsem se rozešla během prvních desítek stran knihy “Červený a černý” a následujících deset let jsem na ni až na občasné čtecí výkřiky typu “Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše” a “Proč muži milují potvory” (nesuďte mě, dospívání je náročné) zcela zanevřela.

Ke čtení mě znovu přivedly až vzdělávací a seberozvojové knihy, ke kterým jsem se dostala díky několika kamarádům z mé vysokoškolské bandy. Protože vypadali strašně chytře a cool, když je četli. Chtěla jsem být taky tak cool. Vzorec z dětství se mi spustil naprosto neomylně a já vší silou vůle přelouskala “Mít vše hotovo”. Trvalo mi to rok. Strašně to bolelo. Ale ten pocit po přečtení poslední stránky! Já přečetla knihu! A ne ledajakou knihu - CHYTROU knihu!

Navíc mi knížka sama o sobě strašně moc pomohla v uspořádání mého života, všech úkolů a myšlenek v hlavě. Bylo to něco jako: “Proč mi to sakra nikdo neřekl, že kromě Stendhala existují i takovéto knížky?”. Chtěla jsem další! Kluci mi doporučili “Konec prokrastinace”, která tehdy čerstvě vyšla. Přečetla jsem ji a stalo se to zase! Změna v životě, touha naučit se víc. A tentokrát už i radost ze čtení.

Btw, víte, kolikrát mě napadlo, kde jsem dnes mohla být, kdyby Melvil knížky začaly vycházet dřív? Pche!

Fotka, jak sedím na nízké knihovně, zprava i zleva je vedle mě navršený sloupec knih, který mi dosahuje zhruba do podpaží. Jsem o knížky opřená lokty a usmívám se. Všechny knihy vydal Jan Melvil Publishing. Je to už starší fotka všech knih, které jsem od nich v té době měla doma.

No nic, long story short, zjistila jsem, že tento druh knih není jen taková nějaká zábava pro trávení volného času, ale že to může být i životní styl, který s sebou nese velké obohacení a zkvalitnění života. Že sice můžu vypadat cool, když čtu, ale že to není ta pointa. Že se reálně téměř s každou knížkou o krůček posunu. Blíž k čistší hlavě, větší odbornosti, lepším vztahům, zdravějšímu tělu, lepším znalostem a spoustě dalších skvělých věcí. Kdyby vás zajímalo víc, jak moc se můj život za deset let čtení změnil, napsala jsem o tom článekCo mi dalo čtení seberozvojových knih”.

A abych nezapomněla - čtením si zároveň buduju originální profesní know-how, které mě následně živí formou školení a mentoringu v oblasti práce s týmy, leadershipu, agilního fungování a osobního seberozvoje. Žadný so-called kouč, ale nabušená týpka s praktickými zkušenostmi a skvělými teoretickými znalostmi. Jop, that’s me! 😁

Mé proč je tedy aktuálně dvojí: konstantní zlepšování kvality života + zvyšování mé unikátní hodnoty na trhu práce.

No a taky je ten status čtenáře už trochu závislost. Tak když už nic, aspoň se snažím, aby z ní měli užitek i ostatní.

Mít silné proč je za mě způsob, jak u čtení nebo u konkrétní knížky vydržet. Tedy za předpokladu, že je to “proč” opravdu moje a nebylo mi jen někým podstrčeno. Jak to poznat? Odpovím si na otázku: “Chci si tu knihu přečíst nebo musím?”. Dají se přečíst i ty “musím” knihy a občas je to prostě potřeba, ale rozhodně bych je kombinovala s “chci” knihami, které mi pomohou držet čtecí návyk. Ale o tom více zase příště... 🙂