*Tento kousek ještě na svou plnou recenzi čeká. Zatím k vám letí alespoň mé první dojmy ihned po přečtení:
Skvost. Povinná četba. Základ, který by se měl vyučovat ve škole. Ach!
Nenásilná komunikace je způsob mluvy, kterou můžete znát třeba z terapií a která je pro duši tolik hojivá. Způsobuje, že je v konverzaci vyřčeno, co má být vyřčeno, a vyslyšeno, co má být vyslyšeno.
První část knihy nás učí naslouchat druhým - jak skutečně empaticky reagovat na to, co nám druhý říká, tak, aby se cítil opravdu vyslyšen. Druhá část se věnuje tomu, jak sdělit, co potřebujeme my sami - že se necítíme ok, nebo že se nám ve vztahu (partner, rodič, kolega, kamarád...) něco nelíbí. A jak to říct tak, aby druhá strana skutečně pochopila, co se snažíme říct, a měla možnost se podle toho i zachovat. A třetí část? Celá o tom, jak mluvíme sami k sobě. A jak k sobě mluvit laskavěji. Jak si nastavit hlas v hlavě, který nás nebude věčně kritizovat a pomůže nám přinést to, co skutečně chceme.
Myslela jsem, že mám komunikaci docela zmáknutou, ale objevila jsem u sebe tolik mezer! Jakmile nám prcek ještě malinko odroste, chystáme se jít s manželem oba na školení, protože tohle hodlám fakt dobře umět 🙂
Vřele doporučuju všem partnerům, rodičům, kamarádům…a všem lidem. Tato kniha se letos rozhodně dostane do mých TOP 10. To vím už teď.
