Hana Jadavan - Agilefluencer

Knihomolka čerpající dopamin z neustálého sebevzdělávání a osobního růstu. Asi tak bych se popsala… Profesně jsem nadšeným volnonožcem. Čím si vydělávám na chleba, to najdete v mém pracovním medailonku.

  • Ve volném čase mě nejčastěji uvidíte s knížkou nebo se sluchátkama, ve kterých pojede nějaký webinář nebo vzdělávací podcast.
  • Od výšky bydlím v Brně. Miluju to tu.
  • Mám závislost na nakupování knih. Přestože už je nemám kam dávat. Baví mě tento problém s nedostatkem polic řešit pořád dokola.
  • Nečtu beletrii. Vůbec.
  • Skvělý je ten den, kdy ráno brzy vstanu, dám si ledovou sprchu a krátkou meditaci, uvařím si čaj s mlékem a vypiju si ho ve svém čtecím křesle u nějaké super knihy.
  • Kdyby za mého mládí existovala cena 30 pod 30, určitě bych o ni usilovala. Nevím sice čím bych si ji zasloužila, ale to už je dnes stejně jedno.
  • Miluju řízek s bramborovým salátem, točenou zmrzlinu a cuba libre.
  • Už mnoho let se nedívám na zprávy. Ani je nečtu. Jen titulky. Jo, já vím…
  • Při rozhovoru jsem raději ta, co odpovídá na otázky.
  • Celý život mi někdo říká, že moc rychle mluvím. Mně zase přijde, že ostatní mluví strašně pomalu. Podcasty i videa si vždy zrychluju minimálně na 1,5x.
  • Těším se, až jednou celou svou sbírku knih odkážu svému synovi a ten si díky jejímu prodeji vydělá třeba na jachtu nebo tak něco...

Tady je můj příběh

7-19

Když mi bylo sedm, šla jsem do první třídy. Těšila jsem se tak moc, že jsem prakticky celé léto nesundala aktovku ze zad a celá přemotivovaná jsem se ještě před začátkem školy naučila číst, psát i počítat. Tímto přemotivovaným koncem léta trpím dodnes každý rok.

Když mi bylo patnáct, zvítězila jsem ve školní soutěži Miss. Od té doby už se žádný další ročník nekonal, takže jsem prakticky poslední a tím i stále úřadující Miss mé základní školy. To jen kdybyste se ptali na nějaký useless fakt o mně...

Když mi bylo šestnáct, střetla jsem se na gymplu se seznamem povinné četby. Do té doby jsem čtení milovala. Od té chvíle jsem přestala na 10 let číst. Úplně.

 

20-25

Když mi bylo dvacet, šla jsem do Brna studovat Fakultu sociálních studií, protože tam chodil i můj kluk. Nevěděla jsem, co chci dělat, tak jsem si vybrala obory Sociologie a Sociální politika, protože tam bylo to slovo “sociální” - netušila jsem, co to znamená, ale znělo mi to cool.

Když mi bylo dvacet dva, začala jsem studovat obory Psychologie a Genderová studia. Dodnes nemám z Psychologie titul, protože jsem neobhájila bakalářku. Byla “moc sociologická”. A já už se na další pokus vyprdla. Byla to jediná věc, kterou jsem v životě vzdala. Doteď mě to štve.

 

26-29

Když mi bylo dvacet šest, nastoupila jsem do své první opravdové práce jako specialista na HR oddělení. Chtěla jsem pomoct vytvářet takové pracovní prostředí, kde se budou zaměstnanci cítit motivovaní a šťastní. 3 roky mi trvalo, než jsem zjistila, že úlohou HR bylo spíš prudit lidi nesmyslnýma pravidlama...

Když mi bylo dvacet sedm, objevila jsem, že existují seberozvojové knihy a začala jsem po 10 letech znovu číst. Po tak dlouhé pauze mi trvalo celý rok, než jsem dočetla první knihu. Druhou už jsem četla půl roku. Třetí čtvrt… S každou další jsem to milovala víc a víc. Samotné čtení i to, jak se mi díky němu otvírala hlava.

Když mi bylo dvacet devět, měla jsem pocit, že nežiju. Můj svět se tehdy skládal z práce, ze které jsem se vracela vyčerpaná a frustrovaná, venčení psa, koukání na to, jak můj manžel hraje hry na počítači, jezení pizzy a válení se u televize. Nebyl to jen pocit, že nežiju. Nežila jsem.

Když mi bylo ještě pořád dvacet devět, zjistila jsem, že existuje pracovní pozice s názvem Scrum Master. Člověk, který dělá kouče v týmu bez nadřízeného? To nemůže fungovat! A abych to dokázala, šla jsem si rovnou udělat certifikaci. Dokázala jsem pak akorát to, že jsem se do té role naprosto zamilovala a chtěla se jako Scrum Master začít hned živit.

 

30-33

Když mi bylo třicet, rozhodla jsem se začít znovu žít. Spustila to hlavní výhra v tombole na agilní konferenci, kde jsem ve velkém sále vystoupila před 300 lidí a řekla, že kdo mě zaměstná jako Scrum Mastera, tomu cenu přenechám. Ozvalo se mi AVG (dnes Avast) a nabídli mi práci. Začátky byly těžké. První měsíc jsem každý den po příchodu domů brečela. Tak moc jsem o sobě a své inteligenci pochybovala, že jsem si šla nechat udělat test IQ. Chyběl mi jeden bod, abych se dostala do Mensy. To mě trochu uklidilo.

Když mi bylo třicet jedna, s manželem jsme se rozvedli a zůstali z nás přátelé. Naopak z mého kamaráda z práce se stal můj partner a časem i druhý manžel. Tyto události se nepřekrývaly!

Když mi bylo třicet dva, rozhodla jsem se svého partnera překvapit a startovat s ním na Spartan Race. Dva měsíce jsem tajně dřela s trenérem a doma zakrývala nesnesitelnou svalovku. Překvapení klaplo na jedničku a závod jsme nakonec dokončili. Oba. O pár měsíců později překvapil můj partner mě se žádostí o ruku.

Když mi bylo třicet tři, získala jsem na Spartan Race Trifectu. Ten nejtěžší ze tří závodů měl 27 km, trval mi 8 hodin, udělala jsem během něj 300 angličáků, spálila 6750 kcal a promrzla jsem při něm v dešti a 8°C na absolutní kost. Ten rok jsem se taky znovu vdala. To už byl o poznání příjemnější zážitek :)

 

34+

Když mi bylo třicet čtyři, prožívala jsem nejúspěšnější a zároveň nejtěžší rok ve svém životě. Kariérně se mi velmi dařilo a můj kalendář byl zaplněný na několik měsíců dopředu. Tak moc, že nebyl čas odpočívat. To mě po čase dohnalo až na hranici vyhoření. Měsíc jsem strávila na sabbaticalu, vrátila se do práce a po třech měsících jsem vyhořela znovu. Začala jsem se učit zpomalovat a pracovat se svou hlavou. A sdílet svou cestu za seberozvojem veřejně na Instagramu.

Když mi bylo třicet pět, získala jsem titul MBA na Newton College. Ten mi sice vůbec k ničemu není, ale díky studiu jsem poznala mnoho úspěšných a velmi inspirativních lidí. Taky jsem absolvovala třídenní pobyt v odporném počasí v lesích, kde nás psychologové za účelem vytvoření osobnostního profilu vystavovali extrémním fyzickým i psychickým podmínkám. Největší extrém byly 2,5 hodiny v potní chýši - stísněný prostor, absolutní tma a nesnesitelné vedro. Až do konce nás celý rituál vydrželo jen pár. Mnohé jsem se tam o sobě naučila.

Když mi bylo ještě pořád třicet pět, přišel Covid a s ním i karanténa. Díky tomu jsem zjistila, že dokážu velmi produktivně pracovat z domova a že jsem takhle hlavně daleko šťastnější. Také jsem v práci přešla na poloviční úvazek a ověřila si, že ke svému životu potřebuju daleko méně peněz, než jsem si doposud myslela. Zato nově nabytý volný čas, ten byl absolutně k nezaplacení.

Když mi bylo třicet šest, rozhodla jsem se status zaměstnance nadobro opustit a postavit se už naplno na volnou nohu. Tento “nový život” dostal nečekaný rozměr ve chvíli, kdy jsem přesně den po odchodu z firmy zjistila, že čekáme potomka. Rozhodla jsem se této nečekané změny časově využít pro tvorbu vlastních projektů: rozjela jsem YouTube kanál zaměřený na agilní fungování firem, začala točit pořad o práci s autonomními týmy pro Red Button Edu a stala se členkou sítě Red Button. No a zatím posledním projektem je i tento blog, který, jak doufám, jednou pomůže co nejvíce lidem na jejich vlastní cestě za seberozvojem a lepším životem…