*Tento kousek ještě na svou plnou recenzi čeká. Zatím k vám letí alespoň mé první dojmy ihned po přečtení:
Mám z té knížky rozporuplné pocity.
Rozhodně mi přijde, že pojednává o víc než přínosném tématu. Ať už si každý myslíme, co chceme, faktem je, že pití alkoholu v naší společnosti pořád bereme jako něco normálního. Vlastně tím říkáme, že je ok trávit si dobrovolné organismus jedem, pokud nepřešvihneme míru, kdy by se z nás už stali alkoholici. Jako bychom říkali, že když kouříme jen trochu, nic to našim plicím nedělá. Dělá. Jen se o tom v případě alkoholu nikomu nehodí mluvit (mě nevyjímaje).
Nicméně forma, jakou je tato informace knihou podaná, mi přijde nešťastná. Za mě by mohla obsahovat méně rozjuchaných epizodických příběhů autorky, jak úžasným se její život stal po tom, co se alkoholu zcela vzdala (prakticky popisuje normální bezdětný život), a mohla by přidat více faktů o tom, jaký dopad má jeho požívání na naše tělo, na naše životy. na naše okolí...
Taky moc nerozumím tomu, pro koho je kniha napsaná. Podle disclaimeru autorky není určena pro lidi závislé na a alkoholu, ale zjevně není ani pro ty, kdo si jednou za čas dají deci vína, protože na nás by neseděl jediný autorčin příběh. Takže asi bych ji doporučila jen těm z vás, kteří celý týden čekáte, až bude konečně pátek, vylijete se jako váza a pak se za to celý víkend nenávidíte. Pokud je tohle váš životní styl, kniha má možná potenciál vás z tohoto koloběhu pomocí svého osmitýdenního programu vymanit.
Za mě je tohle ale v rámci tématu alkoholu trochu málo. Určitě jsem čekala víc.
