*Tento kousek ještě na svou plnou recenzi čeká. Zatím k vám letí alespoň mé první dojmy ihned po přečtení:
Fakt nerada beru do rukou knihu někoho ze svých známých… Co když se mi nebude líbit? Jenže u téhle jsem se bála obvzlášť... Já, rozený sangvinik a optimista, jehož mozek (kromě období na mateřské 😀) produkuje pocity štěstí na počkání, já mám číst knihu o neradosti? O tom, co se hemží hlavou, která je v těžké depresi? O tom, jak temné myšlenky a příběhy dokáže taková hlava vymyslet? Co když to nepochopím... Co když knihu nedokážu ocenit... A co hůř - co když mě "nakazí"?
Ale děcka, to vám byla TAK kvalitní potrava pro mozek!!
Napsaná je bravurně, až mě to od Karla překvapilo. Myšlenky měla hluboké, Karlovo kladivo trefovalo hlavičku každého hřebíku naprosto nemilosrdně. A co se povídek týče, ani jsem při nich nedýchala.
A jo, po jedné z nich jsem to šla regulérně rozdýchat a měla jsem splín až do večera, než se domů vrátil manžel s prckem. Ale zase mi aspoň díky tomu ukázala, jak moc nejsem vlastně na "blbé" pocity zvyklá a jak moc mám tendenci se jich okamžitě zbavovat. A přineslo mi to i mnohem větší pokoru k tomu, jak ohromně, ale ohromně náročné to musí být, když si člověk prochází klinickou depresí.
Jinak co se knížky týče, mnohem víc než zpověď, za kterou jsem ji zprvu měla, je to filozofická kniha. Hluboké zamyšlení. Umělecké dílo pro pokročilejší čtenáře. A ve výsledku nalezení radosti v neradosti. Aspoň teda pro mě. Ale tenhle závěr si musí udělat každý sám...znáte to, můj mozek 😉😁
